Manětínské líbí aneb Jak jsme se měli ve slovech a v písních

Trávit týden v místě, které leží na druhém konci republiky a navíc vyrazit bez jediného známého člověka, to znělo jako výzva. Příjezd komplikovaný nenavazujícími spoji se ukázal jako dobrý způsob k seznámení aspoň s jednou osobou-řidičem. Naděje, že se od něj dozvím o Workshipu víc, se zhroutila ve chvíli, kdy jsme oba vzájemně zjistili, že jedeme poprvé. Na druhou stranu jsme se aspoň mohli podporovat a utěšovat se, že to nebude tak strašné.
A ono vážně nebylo!

Nejen, že jsem se seznámila s tolika fajn lidmi a zažila s nimi spoustu úžasných momentů, ale mohla jsem (skoro) týden prožít i po duchovní stránce. Bylo pro mě nezapomenutelné sloužit Bohu v konkrétních lidech, vidět jeho úsměv na jejich tvářích! Ta možnost, dát se k dispozici, je něco, co mě celou dobu přesahovalo a zvláštním způsobem naplňovalo. Cítila jsem se jako nástroj v Božích rukách a to naprosto doslova, protože jsem se vážně nemusela starat, co budu jíst- jídlo bylo vždycky výborné a bylo ho dost, ani kam půjdu, protože to tým naprosto skvělých lidí vymyslel za mě. Moje nepatrné umělecké já nepřestávalo žasnout nad kulturním programem, ze kterého by si měli vzít příklad pořadatelé velkých akcí, které často mylně bývají nazývány kulturními. Připadala jsem si skoro jako na dovolené. Minimálně můj přetížený mozek si tak připadal, o namožených svalech pro zachování atmosféry raději pomlčím.
I teď když už je po všem se musím usmívat, takový účinek na mě vzpomínky na Workship mají. Díky moc za všechny, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na nejlepším týdnu mých letošních prázdnin. Eliška Kánská

Po své první zkušenosi s workshipem můžu s klidem říct, že je to úžasná příležitost poznat nové lidi. Lidi, se kterými jsem se měl možnost sblížit i za ten pouhý týden. Jelikož se celá akce odvíjela ve velmi přátelském duchu a měli jsme spoustu volného času, který jsme mohli trávit ve společenství. Mohl jsem také poznat spoustu silných příběhů a zkušeností od lidí, kterým jsme chodili pomáhat s rutinními prácemi, které už sami jen těžko můžou ve svém věku zvládat. Vidět tu radost a vděčnost z jejich očí bych přál vidět každému. Protože pro mne to byly maličkosti, které dokázaly daným lidem hodně pomoct. Daniel Sýkora

Manětínské líbí

Každý ráno kolem devatý,
odjíždějí mladý lidi autem za prací.
Kopou, bouraj a taky občas malujou,
je to tím, že Boha děsně milujou.
Když přijedeš ráno k první rodině,
tak očekávej kafe hnedle v první hodině.
Tímto jsem chtěl říct, že nejde jenom o práci,
máš rozdávat smích a taky trochu legraci.
I: A nám všem se to líbí, když každý „džobový“ zážitky sdílí. :I

Oni ví, že únava bolí,
Oni ví, že práce něco stojí.
A nejvíc si to tady dávaj Obláti.
Je to hodný řád co nikoho nemlátí.
A když jejich počet je fakt hrozně malinký,
tak staraj se o nás jako naše maminky.
I: A nám všem se to líbí, když Pupíček při mši oltář míjí. :I

Oni ví, co nás v srdci trápí.
Oni ví, jak tohle spraví.
Nám všem se tu celý týden líbilo.
A omluvte mě prosím, jestli tomu někdy nebylo.
Takže až zas budeš v tomhle koutě republiky,
tak vzpomeň si na nás a taky na „workšipáky“!
Ondřej Fojtů

Příspěvek byl publikován v rubrice Ročník 2019. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *