Radost se ušpinit

Asi všichni jsme byli po Workshipu plni dojmů, zážitků a nových zkušeností. Často, když se pak chceme v těchto pocitech zorientovat, vstřebat je, pomůže když si sedneme a všechno sepíšeme. Několik lidí nám tohle své sepisování poslalo a stojí za to si to přečíst!

Workship pro mě asi nejvíc charakterizuje jedno slovo: svoboda. Svoboda rozhodnout se pro velmi náročnou práci, které bych se doma roky vyhýbala. Svoboda nebát se a oslovit kdy chci, koho chci. Svoboda zablbnout si na skákacím hradu pro děti s lidmi ještě staršími, než jsem já. Svoboda vykračovat si úplně zaprášená a špinavá po kralovickém náměstí pro zmrzlinu. Svoboda dětí, které ještě neví, že umazat se je špatný. Radost se ušpinit. Anička V.

Přijet tam, zezačátku nikoho neznat, a hned druhý den se cítit jako mezi bandou starých kamarádů. Celý dny fyzicky pracovat s téměř neznámými lidmi u jiných neznámých lidí a místo vyčerpanosti cítit naplnění. Tančit s dětmi v kolečku na ukazovací písničky z 90. let a necítit se ani trochu trapně. Zdravit všechny „Čauky mňauky“, naučit to Němce a slyšet to pak stokrát denně. Místo „Není zač“ zásadně používat Němci vytvořenou zkomoleninu „Ninjaaaa!“ Pobýt týden a zážitků si odnášet tolik, jako kdybych tam strávila měsíc.
Nebýt schopná se celý den po příjezdu vzpamatovat a vzbudit z toho všeho nádhernýho, co se během sedmi dní díky Workshipu odehrálo v jednom krásném západočeském městečku jménem Manětín. Zuzka Š.

Mohlo by se zdát, že po třech úspěšných ročnících Workshipu nebude ten čtvrtý ničím jiným a ničím nás už nepřekvapí. Vždyť Workship známe jako svoje vlastní boty, víme přeci, co je to zač, jak to tam chodí, připravujeme ho téměř celý rok, takže je jasné, co od něj očekávat. Ne. Jako každý rok to bylo přesně naopak. I když se celý týden nesl v typicky workshipovém oblátskoevangelním duchu, v mnohém předčil naše očekávání a byla to opět jedinečná akce plná nezapomenutelných setkání a krásných zážitků. Já se třeba nepřestávala divit nad tím, že jsme znovu měli ty nejlepší účastníky, že se zase potvrdilo, že rozdílné jazyky nejsou překážkou k ničemu, k sdílení, práci, společenství, zábavě ani k naslouchání, že nám tak krásně vycházelo počasí, že se nám každý den v kuchyni objevovaly nové a nové pekáče buchet a další dobroty od neznámých dárců, že jsme se z práce vraceli tak radostní a nadšení a že jsme to byli opět my, kdo byl nejvíce obohacen. Udivovaly mě příběhy lidí, u kterých jsme pracovali, jejich neskutečná vděčnost a každodenní děkovací telefonáty i jejich dojetí, udivovaly mě vyprávění ostatních po návratu z práce, udivovalo mě, že jsem se pořád nepřestávala divit. Kačka Z.

Workship je akce, kterou lze popsat tisíci slovy, ale když teď po tom nádherném a velmi únavném týdnu sedím doma a přemýšlím, co o něm napsat, napadá mě jen jedno slovo – evangelium. Byl to čas, kdy 62 mladých lidí, kteří se sjeli z České republiky, Německa, Slovenska a Španělska, šlo radikálně za Kristem. Společně jsme ráno prožívali rozcvičky v tanečním rytmu, snídali a rozdělovali se do pracovních skupin, abychom mohli pomáhat těm, kteří naši pomoc potřebují. Pomáhat prací, na kterou už sami nestačí, či jen prostou přítomností, vyslechnutím a rozhovorem. Společně jsme hráli fotbal, hráli si s dětmi, které přicházely na kulturní programy. Společně jsme se i modlili. Zkrátka jsme společně žili a to vše pro Krista. Byl to nádherný, ale i velice únavný týden, který byl žitím radostné zprávy, kterou jsme snad šířili i dál. Jakub K.

Svědectví žádný nemám… Ale byla to síla i pro mě. Nevím, jestli jsem už teď zase rozpumpovanej tou všednodenností, která už začala v neděli brzo ráno, takže dneska nevím, jestli je pondělí nebo úterý, ale když všechno čtu, dívám se na fotky a zpátky se zamýšlím nad tím málem, co jsem s váma prožil, tak mi leze mráz po zádech. Ty setkání, jak s novejma lidma, tak pro mě spíš víc se starejma známejma, to bylo krásný. A reakce po tom týdnu byly fakt úžasný. Nevím, zas to vůbec neumím slovama popsat, to, co cítím, na to prostě nemám. A štve mě to, že se o to neumím pořádně podělit… Pepa K.

Běžíte ráno na mši a slunce už dávno nezahálí, takže vidíte, jak před vámi skotačí větší stín než vy, když si krátíte cestu přes park. Možná právě on svědčí o vašich činech, které na Workshipu přesahují vaši maličkost. Při rozcvičce necháte své oči zavřené a nastavíte svou tvář slunci. Paprsky prohřívají studená místa, která jsou ještě ztuhlá. Hudba a tanečky dokončují práci stmelení a přijetí, to prohřeje i ty nejstudenější ještěry. Úsměv Zuzanky s dobrým ránem a kafem u vydávacího okénka vám vykouzlí hned lepší náladu, takže i když jedete na nějakou divnou práci s lidmi, které neznáte, tak přesto víte, že je dobrý den. A když se vracíte černí jako kominíci od uhlí, či bílí jako doktůrci ve svých pláštích z vápna a jiných barev, či zpocení jak mezci, smějou se vám ti, co už jsou vymydlení. Přesto se objeví lidé, kteří vás rádi obejmou slovem, či paží, neštítí se špíny a mají radost, že jste opět zpátky s rancem zkušeností. Jako vítr proháněl listí sem a tam, tak i večerní programy nás různě prohnaly emocemi, setkáváními a sdíleními sem a tam. A pak přichází loučení. To krásné na shledanou přináší naději ve shledání, ať jsme kdekoli. Děkuji. Ester P.

Myslím, že občas když se nám účastníkům zdálo, že práce je hodně fyzicky náročná a nemáme na to dostatek sil, tak jsme si moli říci: Pane Ježíši, přijď do této situace a dělej to s námi. A pevně věřím, že nám to mohlo hodně pomoci a mohli jsme si uvědomit, že Pán Ježíš je skutečně pořád s námi a s každým z nás. Myslím si, že bylo moc fajn, že všichni účastníci, kteří se ve svobodě rozhodli přijet letos na tuto akci, udělali velký krok k následování Ježíše Krista na cestě za ním skrze tu práci. I když byla občas náročná, ať už fyzicky nebo psychicky, věřím, že jsme práci odváděli skutečně s Boží láskou v srdci. Byla mezi námi cítit nepopsatelná jednota, ale věřím, že to byl určitě Duch svatý mezi námi. Myslím si, že bylo hodně příjemné, že jsme se všichni mohli chovat přirozeně a skutečně takoví jací jsme a navzájem se tak přijímali. Byl to pro mě nezapomenutelný týden mého života. Petr B.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ročník 2016. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *