Ráj v Manětíně

Týden strávený na Workshipu v Manětíně byl pokračováním mého letního dobrodružství v České republice a musím přiznat, že jsem nebyl tak statečný, jak si možná myslíte. Častokrát nemám daleko k tomu, abych vycouval, když se blížím hranicím svého komfortu, ale teď jsem rád, že jsem vytrval. Nespočet lidí se mě ptalo, co bylo mou motivací, abych jel sám do cizí země bez znalosti tamního jazyka. Upřímně řečeno, netuším, ale věděl jsem, že chci pomáhat.

Přemýšlím o tom stále dokola a dokola a pořád hledám ta správná slova. Jak vyjádřit tu radost, lásku, klid a srandu, které jsem zažíval během toho krátkého týdne s těmi úžasnými lidmi. Není tomu tak dávno, co se mě kamarádka zeptala, jestli věřím na osud, a já se zdráhal odpovědět, ale teď si jsem jistý. Tohle nebyla žádná náhoda, ale obrovské požehnání, že jsem se mohl účastnit této akce s těmito lidmi.

Je zábavné, kolik jsem se během tohoto jednoho týdne naučil a kolik jsem dělal věcí, o kterých jsem ani netušil, že bych dělat mohl. Šel jsem daleko za své hranice. Bylo mi ctí, že jsem byl pozvaný účastnit se toho týdenního ráje v Manětíně, kde jsem mohl prožít krásné chvíle s vámi všemi. Věřte mi, že každý z vás mě inspiroval a naučil mnoho věcí. Byl to pro mě velký zážitek a milující zkušenost být přijatý jako jeden z vás a to včetně přijetí jako pravý Němec od německé skupinky, přestože jsem Asiat. Vím, že všichni byli rádi, že mě tam jako cizince měli, a často o mně mluvili a představovali mě, až jsem se cítil jako nějaké VIP, ačkoliv si nemyslím, že bych nějak výjimečný byl. Mám za to, že pokud člověk něco ze srdce cítí jako svoje poslání, svou úlohu, pak vzdálenost je ta nejmenší překážka. Přál bych si, abych každému účastníku této akce mohl zvlášť vyjádřit svou vděčnost. Cítil jsem se tak vřele přivítán a přijat každým z účastníků Workshipu i místními lidmi. K mému překvapení jsem se cítil jako doma. Stále jsem hluboce dotčen tou láskou a vřelostí.

Tento týden byla skvělá příležitost s vámi pracovat a sloužit místním lidem tím, že jsme dělali všelijakou práci, kterou jsem, upřímně, nikdy předtím nedělal…sekal jsem dřevo, nosil cement, kácel stromy! Některé práce byly opravdu náročné, a to až do krve kvůli stromům s trny, a také se ze mě prací na slunci stalo červené rajče!

Děkuji organizačnímu týmu a také lidem, kterým jsme pomáhali, kteří nás denně nacpávali tolika těžkými jídly, která se točila hlavně okolo masa, že bych se stal teď nejraději vegetariánem (asi tak na týden). Ačkoliv jsme pracovali tvrdě, tak si osobně myslím, že jsme jedli daleko víc. Představte si velkou snídani a předtím než vůbec začnete pracovat, už vám nabízí různé svačiny a pak, než se stihnete vůbec zpotit, je oběd a nebyl by to oběd v České republice, kdyby se neskládal z masa a knedlíků nebo brambor. Pak se chvíli snažíte pracovat a už je odpolední pauza na kávu, někdy i se zmrzlinou. A když odjíždíte, tak na cestu dostanete ještě koláče nebo piva! Pro mě nejlepším zážitkem bylo pracovat s Oťákem a Aničkou u Jirky a jeho ženy, kteří nás vzali na úžasný oběd a pak ještě na soukromou prohlídku místního muzea. Oťákův překlad byl opravdu vtipný! Děkuji všem za starání se o nás! Organizační tým odvedl neskutečnou práci a všechno šlo skvěle, a přestože byli unavení, byli mezi námi, usmívali se a bavili jako ostatní. Děkuji všem za vaši snahu a překvapení! Ohňostroj byl skvělý!

Lituji jen toho, že jsem neměl dostatek času a příležitostí k tomu, abych mohl mluvit se všemi lidmi, ale jsem si jistý, že jsem všechny dokázal hlasitě přivítat s vřelým „Ahooj“. Je nádherné, jak je možné cítit tu vřelost jen pohledem na úsměv na tváři, přestože jazyk se občas mohl zdát být bariérou, ale díky trpělivým překladatelům tomu tak ani nebylo. Během tohoto týdne jsem se snažil naučit pozdravy a nějaké fráze, nejvtipnější asi byl můj pokus říci „není zač“, přičemž paní rozuměla „ninja“ a tak vznikla má přezdívka. Musím také přiznat, že i přesto, že čeština je těžký jazyk a já neumím vyslovit jednotlivá slova, české písničky jsou krásné a tak jsem zkrátka musel zpívat také.

Zažil jsem Boží přítomnost skrze každého z vás a s každým z vás. Vyrůstajíc ve městě se 150 tisíci obyvateli a žijíc v metropoli s 3,6 milion obyvatel, nikdy jsem nezažil něco tak speciálního v tak malém, ale malebném městečku jako je Manětín a okolní vesničky. Vím, že už to musí být únavné pro mé přátele v Berlíně, kterým neustále opakuji, jak moc to tu mám rád a že bych se chtěl vrátit do České republiky, být s těmi lidmi, zkrátka žít jednoduchý život v malé vesničce a nemuset se vracet do hektického Berlína. Ale uvědomuji si, co říkal o. Jens – že naše cesta začala právě tento týden v Manětíně. Má pravdu. Měli bychom se vydat na cestu, která je před námi a někdy je možná nejasná, ale nebojme se, nejsme sami. Slibuji, že nezapomenu na ty lidi, budu je opatrovat ve svých myšlenkách, budu pokračovat v práci, kterou jsem začal, tedy pomáhat lidem i v Berlíně a možná se znovu potkáme, na Workshipu v Manětíně nebo někde jinde.

Před tím, než jsem se vydal na tuto cestu do ráje, jsem nevěděl o oblátech vůbec nic a byla to velká škoda, protože jsou skvělí, ale přesto jsem v sobě našel odvahu se tam vypravit. Jsem ohromen obláty, kteří jsou připraveni vydávat svoje životy k službě Pánu a lidem a věřím, že každý z nás je povolán, aby se nějakým způsobem stal Božím nástrojem. Pamatujte si, že nezáleží na tom, jak malý a slabý si myslíte, že jste a jak obyčejnou práci děláte. Stále totiž mnohým přispíváte těm, kteří potřebují pomoc. Jak říká můj otec: „ Nikdy nezapomínej dělat malé věci pro ostatní, někdy tyto malé věci jsou v jejich srdcích těmi největšími.“ Noel Si

Příspěvek byl publikován v rubrice Ročník 2016. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *